... kdo ví, jak "to" vypadá ...
... z dětství jsem se propracovala přes pubertu k tzv. dospělosti ... a pak to byl fakt fofr ... studium, mejdany, studium, studium, mejdan, mejdan, mejdan, stále více mejdanů.
Dělo se leccos a byla to "děsná sranda". Nějaké to vzdělání jsem taky stihla uzavřít.
Pak přišlo jakési "chození" s někým, a náhodou jeden z těch mejdanů úplně nevyšel bez následků. Tenkrát se to řešilo svatbou, a vcelku to nevypadalo, že by to byl problém.
No, a tak se nastoupilo do vláčku jménem rodina, děti, a to ostatní ... obě mé děti jsou dnes samostatné bytosti, dcera i syn. Jako matka to beru jako úspěch, byli vypuštěni do džungle, ve které si oni sami našli místo, které jim vyhovuje, a jsou šťastni ... doufám ...
... ale zpět k "lásce" ...
Po letech "rodinného soužití" manžel usoudil, že bude žít jinak, a odešel k jiné ženě.
Dobrá, to se stává ... kdysi jsem mu řekla, že by to bylo moc fajn, zamilovat se zase znova do sebe (při té rutině se to celé jaksi vytratilo a bylo to na pendrek) ... na druhé straně jsem viděla jen prázdný výraz ... a tenkrát mi to asi došlo, ale rodinu jsem kvůli tomu nebourala. Znova se zamilovat v manželství je asi dost vzácný.
Když manžel zdrhnul, cítila jsem prázdnotu, jsem sice jedinec, který se se sebou nenudí, ale zároveň potřebuje blízkou duši, a tak jsem si řekla, že dám světu vědět, že jsem volná. Seznamka ... to nebudu fakt rozpatlávat, tam je láska velmi vzácný artikl, ale zkusit se to musí, nebo nemusí, ale je to jedna z možností, jak navázat vztah ... tedy nejdřív kontakt.
Po pár měsících zpráva na Skype:"Hele, jsi to ty ? Tady Daniel" ... spolužák z gymplu. Inteligentní chlap, už jen po telefonu to bylo fajn ... kdysi jsme si už byli blízcí, a tak, přesto, že jsem věděla, že se nemůžu vrhat na prvního, který mi vyjádří své sympatie, jsem se prostě zamilovala ... už jsme spolu prostě kdysi cosi měli, a bylo to TAK přirozené.
Báječné dva roky pocitu, že to je prostě super ... skončilo to jeho sebevraždou, a tak jsem ho vyprovodila i na jeho poslední cestu a pro mne to byla nakonec obrovská úleva. Dost se toho předtím v našem vztahu změnilo - deprese, chlast, záchranka, Policie, násilí, řev, pláč ... a ta touha po lásce u mne skomírala a chtěla žít.
Touha zamilovat se je ve mně pořád, věřím na to, že lidi spolu nemusí denně být, a mohou pěstovat lásku, mohou si vážit jeden druhého, že si mohou povídat hodiny, že si mohou jen tak vede sebe usnout ... nebo v sobě ... jsem samá sranda, ale moje duše často pláče, a taky ví, že láska není dar pro každýho ... a taky nějaká opatrnost tu musí být.
Vím, že láska existuje a nebojím se zamilovat se, vlastně to vyhlížím každý den ... život je fakt krátkej. Jen ta cesta za tím je pro každýho jiná. A já neberu všechno, co se mi vnutí pod nohy. Jsem prostě vybíravá, a vědět, že na světě existuje byť jen jeden člověk, se kterým by se mi líbilo sdílet to podstatné, to je báječný pocit.
Momentálně děkuji jednomu člověku, který ve mně ten pocit, že snad by láska mohla být, podporuje, a i kdyby to nebylo zrovna to třeskutě vesmírné jiskření, díky za přátelství, protože to je vždycky pro vznik lásky nutné ♥
PS - a jen takové varování pro prudily, láska je fakt něco jinýho než sex. Sex je na každým rohu, lásku si sakra musíte odpracovat. A já jsem teda fakt dříč, tak věřím, že si lásku zasloužím. Prostě se zamiluju a bude ...
