... na mušku zlatou teď zapomeňte.
Pocit štěstí u mne vychází naprosto jasně z naděje, a ta, jak je známo, umírá poslední. Protože patřím mezi tvory, kteří to fakt nevzdávají, a naději berou jako stabilní veličinu, mohlo by se zdát, že tedy žiju v neustálém štěstí ... HOVNO ... žiju mezi "musí být, abych přežila" a "chci, protože mě baví" a k tomu světelné kvantum.
A co jako ??? Jak málo ke štěstí stačí, vím, ale jak to navočkovat ostatním, kteří tápou ? To tedy fakt nevím ... A ráda bych jim nějaký návod podsunula. Lidi jsou teď fakt dost nasraný ... proč, to tuším a rozmatlávat to nebudu ...
Když se někdy nachomejtnu (a nevyhledávám to !!!) k nějaké debatě o politice, politicích a jiných vycpaných panákách, tak se mi nejen zvedá kufr, ale i mi na něm zreznou zámky. Tudíž odcházím ...
Jak mám tu naši malou zemi teda zachránit : Hovnajs, nijak ! A planeta ? Ta se mi vymyká zcela ...
Někdy vloooni jsem pochopila, že pro svět bude nejlepší (a bude tak šťastný), když budu taková, jaká jsem, se svými všemi pocity, názory a vášněmi ... a nebudu se nad rámec tohoto o nic snažit ... tak jej tak nějaký čas spoluutvářím ... totiž, jo, abyste věděli. Jen svou existencí ... a vono to funguje !
"Jen tak" být totiž není o flákání, je to o vyzařování toho , co ve vás je, a přispívá to k bezpečnému otáčení zeměkoule.
A co teď ??? Jen, že v tom hodlám pokračovat, pocit štěstí si chci držet, jak to jen půjde, protože tak umím nejvíc dávat ... a vždycky tu bude někdo, kdo potřebuje brát ... jo, a tyvole, na lásku bych málem zapomněla, ale lidi to slovo už taky dokázali pokurvit ... jo, na lásku já věřím pořád, snad se pro mne někde nějaká už taky, kurvafix, vyklube.
Sprostá jsem, jo ? JO ! Takhle v neděli je to u mne obvyklé ... simpěkně paní radová
