A teď toto se stalo ...
Báječný čas, přijede babička Běta z Ostravy ! Kouzelná babička ! Hurá ! Je mi tak něco okolo 10 - 12 lety, tuším ... prostě jsem ve věku, kdy mě rodiče pustili samotnou na hlavní nádraží v Praze, abych babičce šla naproti k vlaku. Tenkrát vlak z Ostravy jel dle jízdního řádu do Prahy asi 6 hodin, a nebylo nic zvláštního na tom, že míval klidně i dvě hodiny zpoždění. Tak se stalo i tenkrát. Natěšená jsem stála nad schodištěm ještě ve staré budově Wilsonova nádraží, odkud se měl vyhrnout dav lidí, včetně babičky Běty. Z ampliónu se však ozvalo, že vlak z Ostravy (vypraven z Žiliny či z kýho ďasa), bude opožděn. Ne o pět minut, ne o padesát, prostě ty dvě hodinky to asi byly.
A teď co ... čekání ... hrůůůza ... ale bez babičky domů nepojedu.
Čekajících bylo víc, a všichni řešili, co s dvěma hodinami času, kdy nestihnou zajet třeba do ZOO, nebo prohlédnout si pamětihodnosti Prahy ... Národní muzeum nedaleko, ale byla by snad urážka takové instituce, pobýt v ní jen hodinku a půl.
Mno, ani nevím, jesti jsem vůbec něco plánovala, ale počkat na babičku bylo prioritou. Dal se se mnou do řečí starší pán ... klasika ... Čekáš na někoho ? "Aha, na babičku Bětu ... z Ostravy. Já taky čekám na někoho z Ostravy. Ten vlak má ale velký zpoždění, co ... ?" "A jak se jmenuješ ?" " Helenka Víšková" ... "Znám nějakého Vladimíra Víška" ...... "To je můj tatínek !" "Přece tady nebudeš stát takovou dobu u schodů ... A co bys řekla tomu, že bychom spolu zašli na párek tady do restaurace?" "Jo, tak jo"
Seděli jsme v nádražní restauraci, pán byl hovorný, zábavný, prostě kouzelný ... mohla jsem na něm oči nechat a cpala jsem se párkem, zapíjela točenou limonádou. Podotýkám, že z domova jsem dávno byla vybaveně radami "S nikým cizím se nebav !" " S nikým cizím nikam nechoď !" "Od nikoho cizího si nic neber !".Takže ... jo, to jsem všechno věděla ... proto jsem se zakecala s cizím chlapem, šla jsem s ním do nádražní restaurace a nechala jsem si koupit párek ... normálka vole :).
Čas plynul, vlak nakonec dorazil a já vyzvedla babičku. S pánem jsme se rozloučili s tím, že se snad možná přes tatínka někdy uvidíme. Přiznávám, bylo mi fuk, jestli ho zase uvidím, pán byl sice zábavný, ale pro mne v tu chvíli byla důležitější babička.
Nicméně, ten hovorný, veselý a kouzelný pán mi na památku nakreslil obrázek, na kterém znázornil i svou ženu, která ho pronásleduje (jak on říkal) s oštěpem.
Tak už víte ? Jo, byl to on ... a ač jsem tenkrát z toho neměla rozum, jsem dnes ráda, že jsem se s ním setkala ... možná i někdy přes tátu ... později ... nevím .... tohle setkání je pro mne nejkouzelnější. A tak nyní mohu prozradit, že titulek k tomuto povídání by měl být "Historka s Ťopkem".