Jsem sama, či ne ... ???

Ve svém rozhodování jsem sama vždy ... nenechám za sebe rozhodovat jiné ... rozhoduji o tom, co dělat, co nedělat, koho do svého života vpustit, koho ne. Za všechno nesu důsledky. Někdy jsem fakt NASRANÁ. Ale je to moje ... má součást ... Rozhoduju se denně ... koupit celer či ne ... sebrat šišku či ne ... myslím šišku borovou  ... smrkovou ... jiný šiškostromy u nás nerostou ... Ale šišek je dost  všude ... Dnes ... a nejen dnes ... opět zvažuju, co dělat jinak ... objevné ? KRAVINA ! To musí dělat každej, kdo chce žít ... smířit se s tím, co bylo, co je, a co udělat jinak ... když se mu to nelíbí. Je toho na mě moc ... chci  k moři ... ale vím, že moře mám i zde, kde na něj nevidím ... vím, že existuje, stejně, jako Slunce ... proč tu teď blábolím ... Vesmíre, věřím především v Tebe a v lidi, kteří Tě vnímají ... dáme to, za sebe slibuju !

Všichni to asi vědí

Každý (si myslím) nějak uvažuje o svém životě ... minulém, současném, budoucím ... ale zjistila jsem, že každý ne. Mám toho mnoho v palici, proto to chci nadrásat i sem, ale nějak to musím zpracovat, protože to, co mě tíží, je pro mne fakt nálož, proto zatím mlčím ... a proč to sem vlastně píšu ? Protože upouštím páru ... pššš dík ...

Mám - nemám ?

Jasně, že mám ! Cokoliv mě napadne, že mám, nebo dokonce musím, udělat, prostě mám udělat. Jedině tak se vyhnu v budoucnu povzdechům "joooo, tenkrát jsem to měla udělat". Jak víme, to, co se stalo, nebo nestalo v pravou chvíli (páč pravá chvíle nečeká, ale uteče), se napravit nedá. Jsem hrdá na to, že jsem se (aspoň v době, nezahrnující útlé a ranné dětství ... pubertu asi taky ...), nedopustila toho že bych něco uplavat nechala. Když se mi chtělo smát, smála jsem se, když se i chtělo plakat, plakala jsem, když se mi chtělo řvát, řvala jsem ... na lidi, na svět, na sebe ... Proč to psát, každý si na to musí přijít sám ... ale proč ne ... Nechť jste schopni poznat, kdy plakat, kdy řvát, kdy se smát, a kdy hlavně JEDNAT ... strach, obavy, předsudky, ... zahoďte ... tečka

Kus práce odvést je třeba

Titulek by asi stačil, a co jako ? Práce, činnost, "dělání"... existuje, víme to všichni ... někdo se k tomu postaví čelem, někdo si řekne, ať to raději udělají ti druzí.

Například taková hromada hnoje, to si umíme asi představit takřka všichni. Co s ní ?

A - vidím hromadu a lezu přes ní ... trochu smrdím, ale na druhé straně se zasejc sklouznu

B - seženu si vidle, hromadu přeházím, jdu dál (vidle lze zahodit, nebo si je ponechat protože nějaká halda čehosi se může zase objevit) ...

C - volám "Hynku, Viléme, Jarmilo !"  Pojďte to vodklidit .... Risk je v tom, že Hynek, Vilém a Jarmila budou mít pravděpodobně ty vidle, protože na ně každou chvíli někdo volá, a tudíž jsou vybaveni. A takové vidle v rukou druhých mohou být nebezpečné. V tom případě záleží na tom, jak s Hynkem, Vilémem a Jarmilou vycházíme, jak s nimi jednáme, jak je oceníme, až ten hnůj přeházej. Budeme-li se chovat jako svině, jednoho dne si nás Hynek, Vilém a Jarmila na těch vidlích ogrilujou.

V případě, že hromad se vyskytne více, lze možnosti A, B, C kombinovat dle vlastních dispozic a ochotě Hynka, Viléma a Jarmily.

A proč to tu píšu ? Prostě mě to napadlo.
Takhle to, Mášo, u mne funguje :D.