neděle 30. listopadu 2014

Jsem a budu ...

Dlouho jsem nemučila písmenka veřejně, tak možná teď je ten pravý čas. Hlavou mi pořád běží a běhají myšlenky, nápady, postřehy. Kolikrát si říkám, že by bylo fajn mít něco jako diktafon, který by to všechno zaznamenal a hnedle publikoval. Nemám. Proto asi každý nenapíše knihu. To totiž není jen tak. Ovšem občas něco plácnout do světa, to už dneska není složité. Máme internet, blogy ... A cože vlastně dneska chci říct. Mno ... často teď myslím na svou další cestu ... je to ovlivněno tím, co bylo dávno, tím, co bylo nedávno, a tím, co z toho plyne. Mnoho let "tamu nazad", kdy sem si uvědomila, že to, co mně samotné dělá radost a cítím, jako smysluplné, je přesně to, co je pro mou osobní cestu to pravé. A to bez ohledu na mínění jiných. Nic převratného ? No, prosím, ale kdo si za tím pevně stojí ? To není na stručné povídání. Takže jen za sebe ... leccos umím, lecos vím a jsem natěšená leccos se i naučit. Je to postoj, který lze zaujímat v jakémkoliv věku, i v mých aktuálních padesáti. Pro mnohé věk, kdy pomalu skládají zbraně, křídla, a mysl ukládají do regálu s nápisem "vím, a víc vědět nechci". Nikdy není pozdě na to cokoliv, na jakoukoliv změnu. Někdy si říkám, kolik mám času ... nevím ... ale to, co chci, nevzdám. Setne-li mne Zubatá cestou, beru to. V několika uplynulých měsících, ba i letech, jsem žila v přískocích, dost jsem se ohlížela a přerovnávala náklad na zádech. Nebyl to promarněný čas, věci je třeba čas od času zrevidovat ... jediné, co mě mrzí je, že prvek, který zklame, jsou lidé ... lidi do batohu zabalit nelze, škoda, některé bych přibalila, ale zase jim nemůžu brát možnost změny, rozvoje, vývoje. Takže  v chlebníku mám svůj um, myšlenky, ambice, vytrvalost, tvrdohlavost, cílevědomost, lenost, smysl pro humor, chuť k jídlu i k dílu, touhu po lásce, a nějaké to nářadí ... Potkám-li vás na cestě, ráda se s vámi na kus řeči zastavím :).