pátek 24. ledna 2014

Macanova bunda

Co je to bunda, je vcelku zřejmé, kdo je to Macan, to už méně. Nicméně pro tento případ "mému" Macanovi ponechám jeho inkognito, protože on sám bude vědět, že je to on a ostatní to vědět nepotřebují. Možná také mají nějakého svého Macana, ale jiných Macanů se toto povídání netýká.
Mamka mi nedávno přinesla bundu svého někdejšího kolegy s prosbou o výměnu zipu. Prý jsem onu bundu kdysi vyráběla, no, asi to bylo dávno, nevzpomněla jsem si. Až jsem ji držela v rukou ... ano, to už je opravdu nejméně 15 let ... Macan si bundy hleděl a nedevastoval ... vydržela ... zip ne ...
Nemám ráda opravování, o výměnách zipů nemluvě, ale jako človek, který se přes dvacet let zabýval vlastní oděvní tvorbou, jsem od svých zákazníků takové objednávky brala jako servis, který je potřeba. Přece nenechám své dílo opravovat nějakému amatérovi ...
Vyměnit zip u bundy ... pro spoustu lidí něco, čím se nechtějí zabývat ... čili ani neuvažují o tom, že by to někomu zadali ... natož, aby to snad sami provedli. Prostě bundu vyhodí a koupí novou. Dneska je to běžné. Ne tak "Macan" ... má (asi) svou bundu rád ... užil si ji a chce užívat dál ...
Zmíněný "Macan" právě v těchto dnech dosáhl významného životního jubilea, a slušelo by se, abych dary spíše dostával. Aniž by to plánoval, tak mně dal dar, který by ocenil nejeden tvůrce - moje dílo mu slouží mnoho let, a dokonce mu stojí zato, aby ho nechal opravit, protože očekává, že mu bude sloužit dále. Možná se najde kdosi, kdo zapochybuje ... ne o trvanlivosti mého díla, ale "Macana" samotného ... nicméně jak si "Macana" pamatuji ze svých dětských let a z maminčina vyprávění, tak věřím, že "Macan" ještě dlouho vydrží ...
Milý "Macane", těším se, až tak za dalších 15 let (na takovou dobu - coby optimista - odhaduju trvanlivost nově všitého zipu) přijdete s dalším požadavkem na opravu té stejné bundy, a já, pokud na to ještě uvidím, Vám budu moci vyhovět. No, a kdyby ne, tak dáme skleničku, to se taky počítá.

Páč se pár lidí o tento příběh zajímalo, podotýkám, že "Macan" je čerstvý osmdesátník ...

pátek 17. ledna 2014

To se tak někdy přihodí ...

 ... vcelku pohodové dopoledne, nějaké ty každodenní povinnosti, pak procházka na návštěvu k rodičům. Mamka uvaří oběd, na zapití si dáme sklenku vína, po čase kafe ... turek ... přesně tak, jak jsem se ho kdysi naučila s mamkou pít po obědě a dodnes mi ten zvyk zůstal, i když obědvám častěji bez mamky. Hořký kafe bez mlíka, jak by ho sám Turek asi nikdy nepil ... pro mne nenahraditelný nápoj... v hospodě to neumí ... sorry, tam si raději dávám espresso ...
    Sedím u kafe, a otvírám zásilky, předtím vyzvednuté na poště - exekutor, platební rozkaz od soudu, kterému nemám jak vyhovět ... Co je mi do soudů, exekutorů, které nemohu ignorovat, ale určitě ano ve chvíli, když mohu pokecat se svými rodiči ... Povídáme, smějeme se, protože někteří z nás nedoslýchají a ptají se na blbiny ... říkám "jdu pryč, vy jste zešíleli, a venku je už tma" ... Rodiče, maje na mysli kvalitní výživu potomků, mne vybavují proviantem, jsouc si vědomi toho, že s ním nakrmím i svého současného muže ... jo, furt někoho krmím ...
     Přijdu domů ... nikdo tam ... uložím proviant, trochu zaúřaduju ... Dorazí muž ... můj muž ? ... ne, nalitá opice, která křičí, smrdí, nadává. Říká slova, která se v médiích "vypískávají". Už to není můj muž, je to jen nalitá opice.
     Čili co jako ? Chci žít s mužem, ne s nalitou opicí.
     

středa 8. ledna 2014

Venca

Venca je můj strýc. Mladší brácha mýho táty. Když jsem se narodila, bylo mu ... nepletu-li se ... 21 let. Přišla jsem tenkrát jako mimino do 1+1 bytu s předsíní, kde bydlel táta, máma, babička, děda, a zmíněný strýc Venca. Nepamatuju se na tu dobu. Slyšela jsem, že veškeré denní činnosti probíhaly hromadně v jedné místnosti (kuchyň) a všechny noční činnosti v druhé místnosti (pokoj, obývák a ložnice zároveň). Vzhledem k tomu, že rodiče asi měli dost důvodů k tomu, aby tento stísněný příbytek opoušteli, strýc Václav mne občas hlídal (soudím, že vzhledem k věku měl jiné plány, ale byl k tomu nějak donucen, možná mu i něco slíbili). A jelikož vlastnil kotoučový magnetofon i s mikrofonem (B4 to nebyl, ale nějakej podobnej), napadlo ho, že by bylo príma nahrát takové nemluvně, co vyvádí před spaním.
Pocházím z rodiny ukecané, takže i jako nemluvně jsem toho dost nažvanila. A to hlavně to, co jsem doma slyšela. Naštěstí mí zploditelé poslouchali takové věci, jako předscény z Osvobozeného divadla, hovory H a tak. Než mi byly 3 roky, žvatlala jsem repliky z Osvobozeného, promíchané z odposlechnutých vět z běžného rodinného života a vytvářela tak pestrou slovesnou koláž.
Naši se v době mých 3 let odstěhovali do vlastního bytu a hlídání strýcem Vencou, jak mu ráda říkám dodnes, i když jméno Václav je mnohem důstojnější, se asi stalo vzácnějším, bylo-li vůbec nějaké. Ale i kdyby nebylo žádné, chápu, že ve svém věku měl jiné zájmy, než hlídat užvaněnou neteř. :)
Roky šly, běžely, utíkaly ... rodina se stýkala, nestýkala ... každý měl svého dost ...
Je to asi rok, spíš dva, co jsem svého strýce Václava znovu objevila ... a co víc, vlastně jsem začala objevovat, jaký je to člověk. A jak ? Díky Facebooku, kde je sice kontakt s lidmi na dálku, ale je.
Venca je dnes čerstvý sedmdesátník (né, to není mince, to je věk), využila jsem příležitosti, že jeho dvě dcery pro něj uspořádaly komorní oslavu tohoto jubilea, zúčastnila jsem se a potřásla mu pravicí.
Venca je pořád kluk, který nedá na věk, na zdravotní překvápka, a dělá to, co ho baví, těší, a taky vím, že jeho konání dělá radost mnohým dalším lidem, a to včetně mne.
Venca jede naplno, a já si ho za to vážím. Venca je rebel, a vždycky byl, na tom věk nic nezmění.
Venca se nikdy nebál důsledků svých činů ... nebo jo ? ... Nevím, mě to tak připadá ...
Nemám ve svém životě nikoho, jehož životní cestu bych měla za vzor. Jsem příliš hrdá na to, že jsem originál, ale v mém životě jsou lidi, kteří mne inspirují.
Venco, jedním z nich jsi Ty ... někdy přijdu se škvarkama ... a flaškou něčeho zdravotně přínosného ... neboj, víno už stojí dneska skoro stejně, jako mlíko ...
Jo, a dodnes si pamatuju, že jsi mi namluvil, že žlutej džus, který jsem tak milovala, je z borůvek. Když jsem se divila, jak je to možný, že borůvky jsou tmavě modrý a džus je žlutej, řekl jsi mi, že borůvky jsou původně žlutý, až těsně předtím, než si je jdeme natrhat, je trpaslíci v lese natřou namodro. No, a já Ti to žrala ... dlouho
Venco, esli budeš potřebovat vohlídat, dej vědět, přijedu, na oplátku :).