neděle 7. prosince 2014

Kus práce odvést je třeba

Titulek by asi stačil, a co jako ? Práce, činnost, "dělání"... existuje, víme to všichni ... někdo se k tomu postaví čelem, někdo si řekne, ať to raději udělají ti druzí.

Například taková hromada hnoje, to si umíme asi představit takřka všichni. Co s ní ?

A - vidím hromadu a lezu přes ní ... trochu smrdím, ale na druhé straně se zasejc sklouznu

B - seženu si vidle, hromadu přeházím, jdu dál (vidle lze zahodit, nebo si je ponechat protože nějaká halda čehosi se může zase objevit) ...

C - volám "Hynku, Viléme, Jarmilo !"  Pojďte to vodklidit .... Risk je v tom, že Hynek, Vilém a Jarmila budou mít pravděpodobně ty vidle, protože na ně každou chvíli někdo volá, a tudíž jsou vybaveni. A takové vidle v rukou druhých mohou být nebezpečné. V tom případě záleží na tom, jak s Hynkem, Vilémem a Jarmilou vycházíme, jak s nimi jednáme, jak je oceníme, až ten hnůj přeházej. Budeme-li se chovat jako svině, jednoho dne si nás Hynek, Vilém a Jarmila na těch vidlích ogrilujou.

V případě, že hromad se vyskytne více, lze možnosti A, B, C kombinovat dle vlastních dispozic a ochotě Hynka, Viléma a Jarmily.

A proč to tu píšu ? Prostě mě to napadlo.
Takhle to, Mášo, u mne funguje :D.

 

neděle 30. listopadu 2014

Jsem a budu ...

Dlouho jsem nemučila písmenka veřejně, tak možná teď je ten pravý čas. Hlavou mi pořád běží a běhají myšlenky, nápady, postřehy. Kolikrát si říkám, že by bylo fajn mít něco jako diktafon, který by to všechno zaznamenal a hnedle publikoval. Nemám. Proto asi každý nenapíše knihu. To totiž není jen tak. Ovšem občas něco plácnout do světa, to už dneska není složité. Máme internet, blogy ... A cože vlastně dneska chci říct. Mno ... často teď myslím na svou další cestu ... je to ovlivněno tím, co bylo dávno, tím, co bylo nedávno, a tím, co z toho plyne. Mnoho let "tamu nazad", kdy sem si uvědomila, že to, co mně samotné dělá radost a cítím, jako smysluplné, je přesně to, co je pro mou osobní cestu to pravé. A to bez ohledu na mínění jiných. Nic převratného ? No, prosím, ale kdo si za tím pevně stojí ? To není na stručné povídání. Takže jen za sebe ... leccos umím, lecos vím a jsem natěšená leccos se i naučit. Je to postoj, který lze zaujímat v jakémkoliv věku, i v mých aktuálních padesáti. Pro mnohé věk, kdy pomalu skládají zbraně, křídla, a mysl ukládají do regálu s nápisem "vím, a víc vědět nechci". Nikdy není pozdě na to cokoliv, na jakoukoliv změnu. Někdy si říkám, kolik mám času ... nevím ... ale to, co chci, nevzdám. Setne-li mne Zubatá cestou, beru to. V několika uplynulých měsících, ba i letech, jsem žila v přískocích, dost jsem se ohlížela a přerovnávala náklad na zádech. Nebyl to promarněný čas, věci je třeba čas od času zrevidovat ... jediné, co mě mrzí je, že prvek, který zklame, jsou lidé ... lidi do batohu zabalit nelze, škoda, některé bych přibalila, ale zase jim nemůžu brát možnost změny, rozvoje, vývoje. Takže  v chlebníku mám svůj um, myšlenky, ambice, vytrvalost, tvrdohlavost, cílevědomost, lenost, smysl pro humor, chuť k jídlu i k dílu, touhu po lásce, a nějaké to nářadí ... Potkám-li vás na cestě, ráda se s vámi na kus řeči zastavím :).

středa 23. července 2014

Jdu dál ...

Dějou se různý věci ... něco mi nejde na rozum ... ale musím akceptovat ... něčemu rozumím hnedle, ale pak se ukáže, že je to jinak ... no tak, co s tím, sakra ... žiju dál, protože to je můj plán ... těším se, až budu stařenka, protože budu vědět, proč se to stalo ... lidi, berte život tak, jak přichází ... i když to někdy bolí jak sviňa ...

středa 2. července 2014

Tři blondýnky jedou na prázdniny

     Nastavuju takhle na balkóně tvář svěžímu větru od západu, kochám se vůněmi léta a tu slyším jakýsi šrumec u domu. Kouknu dolů a vidím, jak do úplně natřísknutého "kombíku" mladá žena cpe vélikánskou plochou televizi. Dozadu za přední sedadla, někam na podlahu auta. Trochu ve mně hrklo ... televize byla jen tak, bez ochranného obalu, kabel za ní plandal přes práh auta na silnici, ta žena ji do auta strkala bokem napřed sama ... pak jí druhá přišla naproti z druhé strany a společnými silami televizi dostaly dovnitř. Třetí už neměla jak přiskočit, tak to aspoň zpovzdálí sledovala. Uf ... první, co mne napadlo, že televizi unášejí (ne, na krádež jsem nepomyslela, protože auto bylo nacpané ryze prázdninově) ... možná to bylo rozhodnutí na poslední chvíli (holky, v autě je takový placatý volný místo, čím to vycpeme ???).
     Jednoznačně jsem usoudila, že stěhování televize nepřihlížel žádnej milovník elektroniky, protože by jistě té černé hranaté krásce poskytl nějakou ochranu na cestu. Ale což, každý dle svého, balení se mnou taky není žádná švanda, protože všechno má svůj obal, místo, rance se dávají do auta podle abecedy, a tak. Každopádně auto naloženo, na jedno volné zadní sedadlo se nasoukala jedna dívka, na přední sedadlo spolujezdce se usadila druhá, pak třetí rozdala každé z nich kabelku, které do té doby dlely na sedadle řidiče, popadla svou kabelku, umístila ji vedle sebe, zabouchla dveře a jelo se ...
     Samotná situace na začátku července nebyla až tak neobvyklá, jen jsem se musela smát, když jsem si uvědomila, že všechny tři protagonistky jsou blondýnky. Natřísknutý auto po střechu, hromádka kabelek na místě řidíče, a tři blondýnky, které se do toho snaží nacpat obří plochou obrazovku.
Předsudky ignoruju, ale milé blondýnky, prosím, uznejte, vidět takhle tři chlapy, nebude to vono :).

Korále ... a atakdále ...

Korálková múza mě ještě trochu lechtá, a tak jsem ještě stvořila čerta - zatím na svou premiéru čeká, ale dočká se. Ke stvoření malého ďasa mě inspirovaly lehce jeté kroužky od záclonové konzole, komponenty z rozebraného šperku z obchodu (ráda z hotových výrobků dělám materiál:) ), a z několika různých vláken včetně staré štupovací bavlnky (ponožky už neštupuju, ale bavlnu přece nevyhodím, páč respektuju egyptského strážce bavlny a zažít jeho hněv si nepřeju)


Taky jsem si konečně udrátovala úložiště na brejličky, mašličky, gumičky, aneb "asesoárs". Je to taková věc-slepenec, ale konečně se mi ty titěráci o sebe netřou v šupleti. Jak je vidno, opět mi posloužily kroužky od závěsu. Skoro se bojím, že budu potřebovat spoustu kroužků bez konzole, protože mě u toho všeho napadla spousta vychytávek, na které se kroužky hodí.

pátek 13. června 2014

Korálkování

Už pár dnů mám chuť šmodrchat provázky, navlékat kuličky, vyrábět střapečky ... rozebrala jsem pár starých ozdob a vytvořila z nich nové. Vzhledem k tomu, že s jídlem roste chuť, šperků jsem vytvořila hnedle více, a ještě nějaké budou ... teď jen vyrobit si k nim nějaké oblečky.
Kde jsi, moje múzo textilní ?!?
Korálková potřebuje vystřídat !

První mě "rafla" přeměna starého náramku a náhrdelníku z jantarových korálů, kovových a kostěných komponentů. Šmodrchala jsem to dlouho, výsledek na krku děsně chrastí a váží asi půl kila, nejspíš půjde použít i k sebeobraně, ale k tomu snad nedojde.
Další přišla na řadu tyrkysovočervená kombinace. Měla jsem lichou plstěnou kuličku, která mi zbyla coby dvojče jedné ztracené náušnice ... Náušnice jsem si pořídila od EvVo nové, a rozhodla se k nim vytvořit něco na krk s použitím právě té osamocené kuličky. Takhle to dopadlo ... chudák kulička se v tom skoro ztrácí, přesto, že byla umístěna na čestném místě...


Další korálkovací odpoledne bylo slunečné ... a to jak na obloze, tak v mých rukách. A výsledek ? Dvoje jednoduché hopsasa korále na krk a kuličkové náušnice, aby k tomu všemu ladily.

Další slunečné odpoledne na balkóně proběhlo ve znamení zelené a červené, tentokrát tak nějak rozverně ... provázky s kuličkami blbnou, poskakují a přetahují se ...


A když už jsem v tom chlubení, je to už pár let, kdy jsem si nastřádala pár moc hezkých kousků mořských korálů a po čase z nich uvázala náhrdelník. Některé jsou z trhu v Chorvatsku, některé z veletrhu v Praze a některé ... ani už nevím, odkud ... pravda, sahá mi málem až ke kolenům, ale to nevadí, prostě se do něj víc omotám a jde se ...

     

A že pro mne navlékací a uzlíkovací hraní není nové, dokládám svým šperky, které jsem si vyrobila před mnoha lety během svého studia na gymnáziu ... První jsou minizkumavky naplněné skleněnými korálky, pečlivě zašpuntované. Ten pastelkový jsem někdy opravdu použila k podtrhávání v sešitě ... praktické to příliš není, ale když má bejt legrace ... No a nakonec škapulíř, ve kterém jsem nosila "tajné věci".

sobota 7. června 2014

Dneska mi to kecá

Nejen dneska ... prý žvaním ... furt a dlouho ... hm ... jsem člověk veskrze samotářský, ale když se mi dostane do pařátů nějaká osoba, tak jí to musím celý vyprávět. Jsem asi mimo škatule, jsem introvert se silným sklonem k extrovertismu (lidově řečeno - kutím si sama ve své sluji a pak s tím jdu ráda mezi lidi). Jsem tzv. sektorář a zároveň člověk improvizující... prostě moje provázky, papíry, čudlíky, bumbrdlíky a kladívka jsou seřazeny v zástupu podle velikosti, abecedy, barvy ... nicméně pokud mě rafne múza, lítá to vzduchem (ovšem na noc jsou všichni ve svých přihrádkách, a to včetně mne). Moje mozkové hemisféry se perou o dominantní pozici, a v důsledku toho buď krájím cibulku sekyrou, nebo si beru na řízky logaritmické pravítko. No, a to je tak, jsem sama pro sebe nepředvídatelná, o to hůř pro jiné ... pozitivum je, že se mnou není nuda, ale na druhou stranu je to asi občas nervák. Nu, to už je právě na tom, kdo se mnou sdílí prostor. Je to pro jedince odvážné, otevřené čemukoliv, co je přirozené a hlavně ... srabi tu nemají co dělat ! Dost bylo srabů !

O "vošklivejch věcech" se nemluví

A už toho mám dost ! Fakt ! A nejde o politiku. Jde jen o to, že se smí mluvit jen o tom, co se obecně považuje za "hezké". A co s tím, co se sice událo, ale je to "ošklivé" ? A co brát v úvahu taky úhel pohledu ? Něco je zepředu hezké a zezadu ošklivé a záleží na tom, kde pozorovatel stojí.
Ovšem, to bych zabředla ... Možná to chce nějaké konkrétní příklady.
Kupříkladu, kdysi se mi stalo, že jsem tak dlouho čekala ve věžáku na výtah, až jsem se počůrala. Co s tím ? Je to hezké ? Hm ... spíš asi ošklivé, ale každopádně vám povim, že ty hnědé tlusté punčocháče byly tenkrát pěkně těžké.
Mno, ale k drsnějším příkladům ... bohužel, v dětství se mi občas stávalo, že jsem měla poránu mokro v botách ... hm, no ... S mým tátou mám mnoho príma zážitků, páč jsem byla jeho první "kluk", a vozil mi angličáky ze svých zahraničních cest, a taky koupil vláčky, a taky jsme spolu byli na hokeji a na důležitých atletických závodech, kde působil jako novinář a statistik, a taky ... a ještě ... no, bylo toho docela dost pěknýho ... ale ... respektive ALE ... táta je člověk společenský, a občas to s tou společenskostí přehnal ... a přežene ... občas v noci hledal onu místnost, a došel jinam ... od toho ty mokré boty ... Nedávno jsme měli s tátou ostřejší hovor a já mu to připomněla ... prý to není pravda ... hm, no já nevim, nalitej byl tenkrát on ... V rámci vesmíru je to prkotina, a nehodlám se tu vozit po mokrých botách, ale  ... SAKRA ! ... když už se něco stane, tak přece nelze tvrdit, že se to nestalo ... aha ... vlastně ... nojo ... se mi vybavil dějepis na gymnáziu v letech 1978 - 1982 ... já čůza, a já tu kecám o mokrejch botách ... Ani nevím, co z toho plyne, ale pro mne to, že když už spálím bábovku, tak nebudu tvrdit, že už to tak bylo ... nebo, že to udělal Jarda od sousedů ...

neděle 1. června 2014

Moje dívka se odmítá holit. Je to důvod k rozchodu?

Takové titulky mě dokážou probrat. Fakt, esli ta holka je chlupatá, a nemá to rád, tak proč si nenajde nějakou holou ??? A co jak si vlastně nechce holit : nohy ? (mne napadnou první, páč si je občas holím taky ... na jaře) fousy ? (čekám to každým dnem) ... pi ... hovatý předloktí ? (co je komu do toho, a ty dva, ať si to snad nějak vyřešej, ale proč  toho dělat obecnej problém ???). Nota bene si to přečte někdo v rozpuku a bude mít pocit, že je to něco zásadního. Já když byla v rozpuku, tak si teda vůbec nepamatuju, co si kdo holil, páč se šlo dycinky k jádru věci. No, a pak z toho má bejt jeden moudrej. Někdy mám fakt pocit, že nás voblbujou hlavně titulkama... párkrát jsem pod podobným titulkem četla i článek, a nic víc, než z titulku samého, jsem se nedověděla. Co z toho plyne ? Nevim, tož tak ...

středa 23. dubna 2014

Diakritika

Jo, diakritika ... někdo to vnímá jako sprostý slovo, nicméně bez ohledu na slušnost to existuje ... Jedu si takhle tramvají centrem Prahy a najednou vidím nápis "Uzená zebra". Nemít mozek, vyděsím se ... Jenže mozek si to celý přebral ... čili provedl složitý výpočet na základě zkušeností a použil při tom vše, čeho je schopen ... řezníkovi došla křída ... řezník jest negramotným ... řezník se včéra vožral a neví, čí je ... Jenže nepočítal s tím, že onen řezník prostě měl ten den k prodeji uzenou zebru ... Z toho plyne ... není vždy všechno takové, jak se to jeví na první (letmý) pohled ... ale někdy to tak prostě je ...

pátek 24. ledna 2014

Macanova bunda

Co je to bunda, je vcelku zřejmé, kdo je to Macan, to už méně. Nicméně pro tento případ "mému" Macanovi ponechám jeho inkognito, protože on sám bude vědět, že je to on a ostatní to vědět nepotřebují. Možná také mají nějakého svého Macana, ale jiných Macanů se toto povídání netýká.
Mamka mi nedávno přinesla bundu svého někdejšího kolegy s prosbou o výměnu zipu. Prý jsem onu bundu kdysi vyráběla, no, asi to bylo dávno, nevzpomněla jsem si. Až jsem ji držela v rukou ... ano, to už je opravdu nejméně 15 let ... Macan si bundy hleděl a nedevastoval ... vydržela ... zip ne ...
Nemám ráda opravování, o výměnách zipů nemluvě, ale jako človek, který se přes dvacet let zabýval vlastní oděvní tvorbou, jsem od svých zákazníků takové objednávky brala jako servis, který je potřeba. Přece nenechám své dílo opravovat nějakému amatérovi ...
Vyměnit zip u bundy ... pro spoustu lidí něco, čím se nechtějí zabývat ... čili ani neuvažují o tom, že by to někomu zadali ... natož, aby to snad sami provedli. Prostě bundu vyhodí a koupí novou. Dneska je to běžné. Ne tak "Macan" ... má (asi) svou bundu rád ... užil si ji a chce užívat dál ...
Zmíněný "Macan" právě v těchto dnech dosáhl významného životního jubilea, a slušelo by se, abych dary spíše dostával. Aniž by to plánoval, tak mně dal dar, který by ocenil nejeden tvůrce - moje dílo mu slouží mnoho let, a dokonce mu stojí zato, aby ho nechal opravit, protože očekává, že mu bude sloužit dále. Možná se najde kdosi, kdo zapochybuje ... ne o trvanlivosti mého díla, ale "Macana" samotného ... nicméně jak si "Macana" pamatuji ze svých dětských let a z maminčina vyprávění, tak věřím, že "Macan" ještě dlouho vydrží ...
Milý "Macane", těším se, až tak za dalších 15 let (na takovou dobu - coby optimista - odhaduju trvanlivost nově všitého zipu) přijdete s dalším požadavkem na opravu té stejné bundy, a já, pokud na to ještě uvidím, Vám budu moci vyhovět. No, a kdyby ne, tak dáme skleničku, to se taky počítá.

Páč se pár lidí o tento příběh zajímalo, podotýkám, že "Macan" je čerstvý osmdesátník ...

pátek 17. ledna 2014

To se tak někdy přihodí ...

 ... vcelku pohodové dopoledne, nějaké ty každodenní povinnosti, pak procházka na návštěvu k rodičům. Mamka uvaří oběd, na zapití si dáme sklenku vína, po čase kafe ... turek ... přesně tak, jak jsem se ho kdysi naučila s mamkou pít po obědě a dodnes mi ten zvyk zůstal, i když obědvám častěji bez mamky. Hořký kafe bez mlíka, jak by ho sám Turek asi nikdy nepil ... pro mne nenahraditelný nápoj... v hospodě to neumí ... sorry, tam si raději dávám espresso ...
    Sedím u kafe, a otvírám zásilky, předtím vyzvednuté na poště - exekutor, platební rozkaz od soudu, kterému nemám jak vyhovět ... Co je mi do soudů, exekutorů, které nemohu ignorovat, ale určitě ano ve chvíli, když mohu pokecat se svými rodiči ... Povídáme, smějeme se, protože někteří z nás nedoslýchají a ptají se na blbiny ... říkám "jdu pryč, vy jste zešíleli, a venku je už tma" ... Rodiče, maje na mysli kvalitní výživu potomků, mne vybavují proviantem, jsouc si vědomi toho, že s ním nakrmím i svého současného muže ... jo, furt někoho krmím ...
     Přijdu domů ... nikdo tam ... uložím proviant, trochu zaúřaduju ... Dorazí muž ... můj muž ? ... ne, nalitá opice, která křičí, smrdí, nadává. Říká slova, která se v médiích "vypískávají". Už to není můj muž, je to jen nalitá opice.
     Čili co jako ? Chci žít s mužem, ne s nalitou opicí.
     

středa 8. ledna 2014

Venca

Venca je můj strýc. Mladší brácha mýho táty. Když jsem se narodila, bylo mu ... nepletu-li se ... 21 let. Přišla jsem tenkrát jako mimino do 1+1 bytu s předsíní, kde bydlel táta, máma, babička, děda, a zmíněný strýc Venca. Nepamatuju se na tu dobu. Slyšela jsem, že veškeré denní činnosti probíhaly hromadně v jedné místnosti (kuchyň) a všechny noční činnosti v druhé místnosti (pokoj, obývák a ložnice zároveň). Vzhledem k tomu, že rodiče asi měli dost důvodů k tomu, aby tento stísněný příbytek opoušteli, strýc Václav mne občas hlídal (soudím, že vzhledem k věku měl jiné plány, ale byl k tomu nějak donucen, možná mu i něco slíbili). A jelikož vlastnil kotoučový magnetofon i s mikrofonem (B4 to nebyl, ale nějakej podobnej), napadlo ho, že by bylo príma nahrát takové nemluvně, co vyvádí před spaním.
Pocházím z rodiny ukecané, takže i jako nemluvně jsem toho dost nažvanila. A to hlavně to, co jsem doma slyšela. Naštěstí mí zploditelé poslouchali takové věci, jako předscény z Osvobozeného divadla, hovory H a tak. Než mi byly 3 roky, žvatlala jsem repliky z Osvobozeného, promíchané z odposlechnutých vět z běžného rodinného života a vytvářela tak pestrou slovesnou koláž.
Naši se v době mých 3 let odstěhovali do vlastního bytu a hlídání strýcem Vencou, jak mu ráda říkám dodnes, i když jméno Václav je mnohem důstojnější, se asi stalo vzácnějším, bylo-li vůbec nějaké. Ale i kdyby nebylo žádné, chápu, že ve svém věku měl jiné zájmy, než hlídat užvaněnou neteř. :)
Roky šly, běžely, utíkaly ... rodina se stýkala, nestýkala ... každý měl svého dost ...
Je to asi rok, spíš dva, co jsem svého strýce Václava znovu objevila ... a co víc, vlastně jsem začala objevovat, jaký je to člověk. A jak ? Díky Facebooku, kde je sice kontakt s lidmi na dálku, ale je.
Venca je dnes čerstvý sedmdesátník (né, to není mince, to je věk), využila jsem příležitosti, že jeho dvě dcery pro něj uspořádaly komorní oslavu tohoto jubilea, zúčastnila jsem se a potřásla mu pravicí.
Venca je pořád kluk, který nedá na věk, na zdravotní překvápka, a dělá to, co ho baví, těší, a taky vím, že jeho konání dělá radost mnohým dalším lidem, a to včetně mne.
Venca jede naplno, a já si ho za to vážím. Venca je rebel, a vždycky byl, na tom věk nic nezmění.
Venca se nikdy nebál důsledků svých činů ... nebo jo ? ... Nevím, mě to tak připadá ...
Nemám ve svém životě nikoho, jehož životní cestu bych měla za vzor. Jsem příliš hrdá na to, že jsem originál, ale v mém životě jsou lidi, kteří mne inspirují.
Venco, jedním z nich jsi Ty ... někdy přijdu se škvarkama ... a flaškou něčeho zdravotně přínosného ... neboj, víno už stojí dneska skoro stejně, jako mlíko ...
Jo, a dodnes si pamatuju, že jsi mi namluvil, že žlutej džus, který jsem tak milovala, je z borůvek. Když jsem se divila, jak je to možný, že borůvky jsou tmavě modrý a džus je žlutej, řekl jsi mi, že borůvky jsou původně žlutý, až těsně předtím, než si je jdeme natrhat, je trpaslíci v lese natřou namodro. No, a já Ti to žrala ... dlouho
Venco, esli budeš potřebovat vohlídat, dej vědět, přijedu, na oplátku :).